25 let poté: příliš brzy, abychom zapomněli

Dnešním dnem si na nejrůznějších koutech naší bývalé československé republiky připomínáme dvě významná výročí, která se bezprostředně vážou k našim novodobým dějinám. Již tradičně se otevírá prostor pro mnohobarevný výklad toho, co se onoho osudného 17. listopadu přihodilo. Opět se vynořují konspirátoři se svými spikleneckými hrami a zpochybňují jakýkoli význam všech odvážlivců, jež se nebáli jít s kůží na trh a bojovat za svobodu i za cenu toho, že naruší své osobní pohodlí a možná ohrozí své nejbližší a nejmilovanější. Prostor pro konspirace se otevírá vždy, když dochází k zásadním dějinným zvratům, a tento památný den rozhodně není výjimkou.  

Sedmnáctý listopad však znamená něco docela jiného než pouze názorový střet o to, jak to vlastně tehdy bylo.  Sedmnáctý listopad znamená něco mnohem hlubšího, co dalece přesahuje hranice naší malé kotliny a co kráčí daleko za obzor naší československé historie. Po celé zeměkouli si dnes lidé totiž připomínají dva churchillovské prsty coby symbol boje proti bezpráví, nesvobodě a morální prázdnotě.

Dnes vzpomínáme na demonstrace českých studentů ze dne 17. listopadu 1939, kteří provolávali hlasitý odpor vůči německé okupaci a nechtěli se smířit se smrtí mladého studenta  medicíny Jana Opletala, který se o pár dní dříve stal jednou z obětí nacistického teroru. Studenti byli represívními orgány Třetí říše zatčeni a okamžitě popraveni. Ti, co přežili, byli deportováni dobytčími vagony do koncentračních táborů. V ten samý den nacisté zaútočili na mozek stále čilé české inteligence, když zavřeli vysoké školy po celém tehdejším protektorátním státu.    

O padesát let později památku obětí těchto zrůdných činů přišli uctít jiní studenti, jež se však nelišili od svých statečných předchůdců. Jejich krédem byla možnost svobodně se vyjadřovat, psát, číst svobodné texty, svobodně se shromažďovat, svobodně cestovat bez všudypřítomné státní kontroly a zařídit si život podle vlastní vůle. Mírumilovným pochodem chtěli upozornit na neutěšené poměry tehdejšího socialistického Československa, požadujíce změnu. Na pražské Národní třídě však narazili na kordon těžkooděnců, který do neozbrojené mládeže nemilosrdně začal mlátit obušky. Události nabraly rychlý spád a studenti tak s pomocí divadelníků, disidentů a dalších občanů vehnaly na náměstí Československa statisíce protestujících lidí. Demontáž unaveného režimu brzy následovala. Zbytek už je známá historie.

Po pětadvaceti letech od takzvané Sametové revoluce jsem zavítal k památníku na Národní třídě, kde se už od časných ranních hodin srocovali tisíce lidí, aby zapálili svíčky a vzpomněli na to, že dnešní svoboda není a neměla by být samozřejmostí, a také na to, že v minulosti se pro svobodu trpělo a umíralo. Lidí postupně přibývalo a přibývá jich i v těchto minutách, kdy se pokouším sdělit své dojmy. Je to pro mě znamení, že celé to snažení, jehož dokladem je i to, že mohu dnes napsat tento článek a svobodně sdělit svůj názor, mělo smysl. Je to pro mě znamení, že navzdory nedokonalostem naši mladičké demokracie občanská společnost existuje, dává o sobě vědět a rozhodně nechce být pouhým nástrojem v rukou mocných.

Dnes zapaluji tři svíčky. První za oběti nacistické totality, druhou za oběti komunistické totality a třetí za všechny statečné muže a ženy, žijící v nesvobodných společnostech po celém světě. Právě dnes si musíme uvědomit, že stále zde máme režimy, jež vytrvale brání svým občanům ve vyjadřování svobodných a kreativních myšlenek. Listopad 1989 tedy budiž vzorem pro obránce svobody v zemích jako je Barma, Čínská lidová republika, Egypt, Hongkong, Kuba, Mexiko, Rusko, Sýrie, Venezuela a mnoho dalších zemí, kde se právě v těchto dnech a hodinách lidé potýkají s agresivním aparátem moci. Budiž důkazem celosvětové solidarity a semknutí studentského hnutí v naději na uchování lidské důstojnosti a svobodného myšlení.